JAK PROSTÉ

Tmavý počin tak 

se točí, neútočí. Krást

se nesmí, zabíjet se

smí, když všichní už

dávno spí. Ale oni jenom

dřímají na ten čin si

sahají, odsoudítě budeš

bitt. Nemohu dýchat tolikrát

to říkal, člověk by to pochopil.

Ale zrůda ne, je nenávistí rudá.

Policie obuškem tě bije. Jejich

koníček, chránit a pomáhat co

to je. Napíšou si to tučně na auto, 

co rozhodně dělat nehodlají. Jsili

tmavý možná dnes zabit budeš.

Co je to ta demokracie, všichni

stejná práva mají. Ale tam to tak

mají, možná pár desítek let. Segregace,

tam jako i zde probíhá si. Žije si vlastním

posunutým, životem. Posunutým do

kajuty potápějící se lodi.

Jsem ztracen nemohu se najít.

Hledám všchny obrazce, najdu

se na nich. Nebo už jsem dávno

vymazaný. Rozmazaný daný do

vzorce, kde výsledek není daný.

Jsem strůjce, mých myšlenek.

Jsem tady nebo tam, stručně

se ptám, odpovíš nebo jen 

separátně pomlčíš. Krotký

náznak tvého těla se mnou

něco dělá. Pojď blíž čichnu

si k tvé nahotě. Budu v porotě

jež ochutná tvůj klín. Budu tvůj

stín, tvého zadečku, tvé mízy z tvé

ríhy. Tvého těla, tam přesně uprostřed.

Tam je to tajemství, tvé hájemství.

Potichu pomalu tak jakoby bez zmaru.

Chci tě mít něžnost tvých tvarů rozehrát.

Pak se s tebou smát plakat ale hlavně se

nenávratně prát. Jsem rád, že jsem to já

kdo se tě může takhle dotýkat.

Utíkám trochu se zajíkám, ne nepláču.

Jen se tu s emocemi rvu, prohrávám

tvou vůní si pomáhám. Už tu nejsi ale

tvá vůně ve mně zůstala, je taková jako

jsi byla. Uprostřed všeho hluboká rýhá.

Vidím stále tvůj odraz, ve vodě se plíží.

Koupaly jsme se, viděl jsem tebe ty zase

mne. Všechno bylo tak čerstvé, stále to řve.

Už nejsem vedle tebe ale navždy podnikám

útok na paměť, která někdy i zebe. Bez tebe.