NĚŽNĚ

Lidé padají ze stromu

a já za to nemohu. Stojím

uprostřed silnice, ten náraz 

mne odmrštil, hlavu dekapitoval.

Zbyla jen hnilobná pachuť tajemmství.

Odsud až tam, na prachbídné náměstí.

 

Neštěstí tu je a chodí mezi námi.

Spadl strom na tvůj shon, byl to

on co ho rozmáčknul do země vtlačil.

Pohřben tím stromem, měně než něžně.

 

Omyl se stal, v nemocnici místo

pravé nohy levou odřezal. Už není

nabroušené hrany, strany do smetí

zametl. Strom tam vykvetl, je drsný

jako prostý, ve své přírodní zlosti.

 

Stihnul jsem vyrůst, někdo jiný čas

odmítnul. Už nikdy do deště bez deštníku

nevlítnu. Blesk prolétl mým tělem přebarvil

moji tvář, ukončil pouť z tohoto světa mi nadělenu.

 

Ztratil jsem se zde, prosím najděte mě. Nejblíže

chtěl bych hned, za sto let už by bylo pozdě. Vrať

mě domů chci dolů nebo prostě někam domů, tam

kam patřím. Tam kde srdce něčí rozřářím. Existuje

to místo je to jisto, nebo jsem nuzný, samý bezvýznamný

šmuk.

 

Ťuky ťuk je někdo doma, je zde ten ráj nebo prostě

jen to místo kde se mohu, odložit. Nebo žít, hlavu skrýt,

tělo na procházku poslat, otázku nějakou dostat, přísahám

že odpovím. Chci jen oheň štít nechci jen stručně žít, chtěl bych

roztáhnout křídla, dnes stačí i zítra. Poznávat jitra, nebát se 

jich, do ruky je vzít a něžným dotekem je pohladit.

 

Proklet, prokletím, zavržen už po třetí. Ale čekám a

možná se i jednou dočkám. Nejsem kočka devět životů

nevlastním. Jen jeden mám a chtěl bych ho poznat, pohladit

a polaskat, poznat i krach potom vstát a rozletět se na všechny

strany, jako očividný pták.

 

Dům tichý tu stál, je už takový ošoupaný. Nikdo tam

totiž nebydlí, není slyšet dětský smích, steny touhy.

Je bez lidí a sám, jen tak málo stačí asi, aby znovu narostli

mu života vlasy. Obličej nějaký taky už není mladý je pln vrásek lecos

zažil, jdi blíž a uvidíš možná tu skrytou krásu, dej ho do otěže žasu.

 

Slyším hlas, slyším zpěv písmena a slova do vět dána, odzpívaná.

Je tam vše, v tom hlasu tak jiskrném a přitom toliko ztemnělém.

Slyšíš to, jestli ne jdi blíže zavři oči. Ponechám tě zde ťěš se z toho

úžasu, té krásy kterou člověk dokáže odhalit, prokázat, nasávat, odevzdat.