HMM...

Tmavý den do 

té polohy náhle

položen. Ložen

i tak dále složen.

 

Tma, cítím ticho

slyším ticho. Nejde

už nasdále spát. Sny 

se cpát do sytosti.

 

Probuzen o co jsem

byl ochuzen. O nastalý

tmavý moment, který

každou chvíli přijde, 

nezaklepe, rozkopne

díru v díře.

 

Tma v mé duši něco

tuší. Napnu uši slyším

tikot psa. Do zásuvky

zapojen stejně stále řve.

 

Kapky deště zatím jenom

probouzí se. Kapka kápla

jen tak cákla. No není cáklá

sebevražedná mise, která skončí

jistě jejím skokem posledním,

zdárně předpoledním.

 

Byl jsem tichem probuzen.

Ticho se my stále nabízí.

Ne, nechci, tě, černá hudba

tu si poslechnu, než naposledy

vydechnu. Doufám že né dnes

čemukoliv na protest.

 

Uteču, jako řeka poteču.

Jako vítr se prolétnu.

Jako slunce, osvítím tě.

Jako déšť, ochladím tvé

tělo, doufám že to chtělo.

 

Skutkem slova mohu býti 

cokoliv chci, aspoň na tu 

kratičkou chvíli. Vystřihnu 

své neřesti, pošlu po vodě

utopím tě. Nejsou už stejně

mé, jsou tak bezprizorně něčí.

 

Koza mečí, kráva bučí a já

někdy uvnitř i navenek pláču.

Z okna skáču své tělo o beton

rozbíjím. V těch chvílích tak 

mou schránku do průvanu

vznosně pověsím.

 

Hledám dveře ale mám jen klíč.

Hledám tebe co jsi měla býti

vedle mně. Ale ty tam už nejsi,

odešla jsi pryč, navždy i navěky.

 

Samota nějaké běsy do kruhu

zamotá. Je tu ta nicota. Je taková

neprůhledná ale ví co dělá. Je tu ta

úzkost a deprese, do ní se každé

ráno oblékám. Umyju se v ní, dýchám

její vzduch, jsem opatřen jejím 

úředním razítkem.

 

Sociálně nemocný pilulkami

ochucen. Ztrácím obyčejný

lidský sen. Každá den každou

noc volám o pomoc. Je ji tu moc

až přespříliš, je ji na mně velmi

polekaně moc, kdo zachrání mně.