BRZDÍM

Voním, voníš, voním s tebou.
Voníme si spolu se slunkem
na obzoru. Vítám tě tu i tvé
tělo, tak krásně voňavé. Pojďme
spolu do toho domu, kde je
náš květ. Propleten, sázím
stovku němých drobků, na
to že už tu nejsi, byla si tu
jako vzácná kytka která už
vykvetla a najednou je taková
zcela neupřímně povadlá.

Kde je pravda, kde je lež.
Kdo na této platformě staví
si ledajakou věž. Všechno si
změř, narovnej lež a srdce si
naplň tu díru zaplň, a žij si
dále, ještě kus je cesty do finále.

Den vstal a jako rukojmí si mne
vzal. Prý ten den začne tak, že
všichni budou hlínu žrát. Odtud
poněkud tvůj chřtán rozepnu a
vhodím ti tam granát. Vybuchne
tedy ten den ospalá je noc ale musí
začít, moct. Tak jako první slunci jeho
touhu svítit odpustí, Ale pak ho
na hodinu propustí.

Slunce na dlažbě, vítr zastavárně
vánek byl polit benzínem a shořel.
Žádné hoře jen velmi zbytečné moře.
Oceánu plno nač tolik vody průsvitné.
Navíc slané kdo to má pít. Ruším všechny
vody, tedy jako svody, pro obrovské lodi.

Zruším nebe, zruším kolemjdoucí, jen
tak jako fakt že jsem vládce tady všeho.
Tedy i tebe co ťukáš ty písmena do klávesnice.
Jak to že žádná hudba nezní, jen jaká si
propletená písmena. Ruším tě tedy s platností
od teď, už nepiš a drž hubu nakreslím si zrůdu.
A sní ulicemi půjdu, jako všeho král či jen pouhý
zmar?