NOKTURNO

Dere se z úst výkřik
z vnitra ticha, do říše
horoucích pekel. Jsi
tam, nezůstávej okraden.
O život, o vnitřnost bytí,
o emoce, schovány jsou
někdy velmi stroze.

Náhle se otočíš, za tím
co už bylo. Nepoznáváš co
tu vidíš, je to ten co snímá hoře?
Nedotýkat se, jsem utlučen.
Nechceš taký být, utíkej pryč.
Nenakaž se útrpností zavlečenou.
Odvlečen jsem, ledabyle umučen.

Vítr něco povídá prý o tom
jaký svět byl potom. Po čem,
nu, po definitivním poločase.
Lidé jsou jen popel, který vánek
ponese. Rozpadá se něco co se
vzneslo. Nese se to, po krajině
trapně líně, je to takhle správně.

Vše už je jen dávno ztrouchnivěle
pasé. Opět a zase zvítězila touha
člověka, zabít do prken člověka.
Padám a zase vstávám jsem už
rozbředlý, tou mechanickou mocí.
Odkládám vše, vím že nezvítězím.
V kobce postradatelnosti tam teď
nehnutě ležím. A neskloním se nad
prohnanosti nastaveného statusu
tužby a pokusů lidstva. Dána jest
a je si sebou tak dokonale jista.

Je to zlomenina otevřená, rána mokvá.
Je to stokrát, tisíckrát, hnusná stoka.
Naplněna lidmi co ví a vidí tu svoji
nemohoucnost, umocněnou plodící se
zlostí. Jen neví k čemu a ke komu ale
je tu tak proč, nenávidět nemohu. Ptají
se těch co už nic nepoví, leží tu tiše.
V tratolišti své vlastní, beznaděje.