FRONTMEN

Skáču, pláču, nebo jenom nejsem
v klubu sráčů. Spím své tělo odklidím,
už ho nevidím, někdo ho vzal odevzdal.
Nejsem v tom sále sám je tu plno zvratků.

Zkratku tuhle znám, kopíruje sebeklam.
Jsi tu sám jsi hnusný smrad, jsi noci stín.
Plivnu slinu nebo shniji, pak teprve přijdu.
Tam kam se chodí, když jsi v konečnosti
nekonečný

Utržený svar, všechno spadlo na zem.
S ohromujícím brekem, všech těch obětí.
Všude samá krev, neví cosi počít a tak uniká.
Z místa neštěstí tak utíká, je podlitá rozbita.

Neumyta taková špinavá a pořád jen nadává.
Na tebe, na nebe na slunce, na ten temný mrak.
Zůstaň tak neber moře, nech ho tak, jako hoře.
Neplakej, neusměj se nikdy, slzy nejsou, utkvěly.

Vidím ten tvůj strach, nepochopený tajnůstkář.
Všude klad a zápor, mnoho opor pro tenhle otvor
V tobě je tam dávno, už od narození, ale dnes je víc.
Takový přirozený jako je i podvod dokud nedokáže.
Že chtěl být jen složitý, nikým nepochopen, sklopen.

Slova, samá slova, je jich mnoho, větu rychle slož.
Už se zrodila jen tak se tu uhnízdila v pelotonu slovosledů.
Ten shon je klon, tak rozmanitý, je vlitý jako do vody olovo.
Ne, už drž hubu, nebo ti ji rozbiji, rozlétla se ve vzduchu.
Byla jen z porcelánu, lepší kovovou sestroj, nebo z člověka
člověčí, zatím mečí.

Umytého od všech šmejdů, najdeš takového, už asi zhebl.
Je tak mrtvý jako živý, vyloučené chyby, ty tu chybí, tak co kdyby.
Kdyby byl svět voňavý jako květ a lidé v něm byly doopravdy lidmi.
Ale oni nejsou, jsou chybný odporný, někteří jsou voňavý, jiní jsou už prodaní.
Dáni do dražby, oligarchové skupují je, dají na hromadu jako svoji sadu, sladu.

Jsi už koupený kolik stojíš, kde máš kurva visačku jsi přeci jenom zboží.
Je jich jenom pár co ji nemají, ohrožený druh všichni je poznají, jsou hledáni.
Bez visačky ani krok, ať každý ví komu patříš, podívej se do zrcadla, proč se
mračíš. Majetkem nechceš být, tak se ozvi svou cenovku  strhni a na toho
zmrda plivni.