UŽ DOST?

Cítím spěch necítím vzlet.
Letím ale jen stále dolů.
Do prostoru bez názorů.
Obklopen jen steny zcela
vyprázdněný. Nic už ve mně
není, všechno je pryč. Kde to
je, nebo jen dnes my to všechno
vzal.

Nic mi tu nenechal, rozporcovaný
na sto tisíc let. Utopený v lžíci
rozptýlen po kraji, jen tak potají.
Už tu hru nehraji, vím že vždy
prohraji. Uskočím před autobusem
na poslední chvíli. Nebo měl jsem
ho svým tělem zastavit, nevím ale
přemýšlím.

Je už ta chvíle ta nekonečně konečná.
Kdy řekneš tak dost, dáš vale nekompetentnímu
životu. Řekneš dost už bylo toho moc.
Pocity vehnané do ohrady, neví si
ze sebou rady. V hlavě cítíš vlastně ani
nevíš co, ale není to příjemné. Je to
ubíjející, proč já proč ne nikdo jiný.

Tak pryč s tím, ze vším odhoď to vše a buď
free. Nebo tak trochu mrtvý bez života,
přemýšlím co to znamená, naprosté ticho
a to navždy. Nic už nikdy ani pár těch chvil
kdy možná pocítil si něco jako že trošku rád
si tu byl. Stojí to za to zde tu zůstat, hnusný
bonbón cucat. Vyplivnu ho vezmu sladký ale
je stejně taký, co mi nechutná jen záblesky
kousku dobré chuti.

Nemám už sílu, tu tíhu sebou nosit. Nemám
už víru v lepší budoucnost, vše se na mně
valí. V nitru kyselinou rozežraný, kam si hnaný.
Jsem jako nahý v bouři sněhové, zmrznu tu teď
nebo ne, rampouchy na mne jsou, nepoznán tam dán.
Hoďte na mně kožešinu, zapalte mnou v kamnech.
Utlučte mne kamením, hoďte mně do úst sopky.
Postavím se před autem velikým konec jeho
neuvidím. Má to tak být, byl jsem stále bit ukradené
vše, dekapitace velmi vhodná medicína, dnes nebo
už zítra, ups.