VZDOR

Rozptýlen hledím do své
nerozvážnosti, je k zbití.
Položen složen rozložen
pak někam dán, vytrhán.

Na co si hraješ, jen do smrti
zraješ. Pak tě sklidí a do smetí
odklidí. Pryč od lidí, od snu který
ni-kdys neměl. Zazděn provokativně
rozdělen, na části, které nejdou spolu
ani od sebe.

Do sebe zahleděný nevidím tě, nevidím
hráče pianina. Hraje tak, že ho neslyším.
Nějaký zvuk tu je ale spíše něco maluje.
Že by můj portrét natolik abstraktní, nevidouc
mne, ale to vše okolo, co mně na konečnou
cestu pohání. Za chvíli možná už tam budu,
v tom mém jedinečném, splývavém osudu.

Zlákán do sebe vlákán, jsem tam uvnitř tebe.
Jaké to tam je, je tam teplo nebo tě nuzně zebe.
Vše kolem tebe je a není je to hra už dávno prohraná.
Je to lest jak vlézti na pelest, ale už nikdy živý nevylézt.
Třeseš se nebo nevěříš, nevěř směj se dokořán své tupé
bolesti. Jen krůček od neřesti tak svůdné, nebo natolik odpudivé.