SKŘIVAN

Dokud tu budeš stát, nevím nač
se ptát. Kdo jsi vlastně ty, člověk tu
možná vládne. Takže prý on to tu
volantem řídí, přes nějaké ty svůdce.

Človíček pohublí psal, pak vstal na židli
povstal, lano si kolem hlavy omotal a tu židli
odkopal. Chvíli nicotně o život bojoval
jen tak z pudu, už nehnutě tváří se jako
oběšenec z lidu.

Nu přece víš jak vypadá, kolik jsi jich viděl dnes.
Já jich viděl v tenhle den, jen do oběda pět.
Je to oběť čeho, svých myšlenek asi které
onemocněly. Není to na tebe vidět že jsi
natolik zmučen tlučen umučen, ten co život
najednou s okna, vyhodí.

Invalida sociální nebo duševní, nikdo tu bolest
nevidí. Ale ona je existuje tvým tělem si pluje.
Oznamuje, v břiše tě obtěžuje, napíná tvé tělo
k prasknutí. Úsměv už dávno ztratil utratil, nosí
jen ten reklamní.

Ve fázi asi proč a jak má se stát, co se stane. Spadne
na tebe, třeba mohutné gesto. Vezmu si ten lístek
z klobouku, zahraji si ruskou ruletu, projdu se minovým
polem. Skočím z letadla bez padáku, vylezu na horu
bez jištění, strčím ruku do chřtánu sopky.

Jen slova písmena uspořádaná do slov a potom do vět.
Samá slova činy utekly, všeho toho se zalekly, vyteklá
zpověď. Kamsi teče, v křečích teče, za tebou s tvoji
větou. Obklopen skokem do nikam, tam jsem, odvíjen
jako páska, ne už nic není je jen vzdech, vezmi ho čert.