MOŘEN STVOŘEN

Zkoumám něhu, utekla mi věru.
Vydala se cestou, necestou proč.
Zkoumám její propad do netečnosti.
Nejsem vděčný, jsem zcela zcestný.

Dopadl jsem na zem, z veliké výšky.
Beton mně celého přijal, mrzce zmenšil.
Nezbývá moc chvil, vlastně už žádná není.
Vše už vyprchalo, vyteklo, vyhřezlo, uteklo.

Kamsi do jiných příčin, reality kde jsem jiný.
Uskutečněný, méně němý, bez sebevražedných
scén. Vpleten do kola osudí, čísla nevychází.
V nesnázích zase chudý, jako kostelní myš.

Nastav klišé do polohy maximálně tiché, řečí jako
tajnou smečí. Někdo brečí, jiný zase stříká
do tmy. Jsem tam mezi tím zatčený, bez pout
vytřeštěné oči, nečekám dobrý stín, tu zaklíněn.

Stěny se už hroutí, realita zvolena zase zcela
špatně, Takže tedy přesouvám se, jaký tam
mohu být. Už se vidím, houpám se na šibenici
jako popravený, nejsem na to připravený, utíkám.

Jen zvolám zůstávám tu, jako outsider povoláním.
Odsunut na kolej tak vedlejší, lokomotivy o něm
pějí báchorky. Tam jsem tu zas promítaný do věčné
nevděčnosti, zač být vděčný za neštěstí, za to mít
neustále koule, v nějakých zrezavělých kleštích.