DESET

Deru se na povrch, ne jako vzruch
ne jako pruh. Nakonec vytáhnut za
uši jako králík z klobouku. Už jsem
tedy tu, žádný potlesk jen věcný
povzdech. Ustřižen kousek, ze mně.

Vstávám velmi těžce, kdo mne tak
zatížil. Stačilo pár kil, no tak dobře
já to tedy unesu. Ujdu pár kroků už
si zvykám, nevzlykám jen trochu tikám.

Vleču co mi tedy naložili, je to mé utkvělé.
Noci plné hvězd, už si jich nevšímám.
Jinou planetu z jiným osazenstvem
bych uvítal. Nebo jako Robinson na
ostrově zcela sám, jen ten Pátek by
měla být žena, hezky ustřižena.

Vytržen ze soukolí stoje známého jako
země. Kam nechte mě tu, to já jen tak
nadávám. Chci tu být nebo zbýt nechci
být bit. Chci jen klid, jsem takový celý
nenáročný. Jen bych se nezlobil, kdyby
na můj účet přistály nějaké ty mrzké miliardy.

Stačilo by i méně, jak říkám moc nečekám.
Jsem pesimistický flegmatik, stačili by i milióny.
Tedy každý měsíc, jeden nebo dva i více, tak nějak.
By to mělo být, to by mi stačilo, k mému nicotnému
žití zde v této krajině.

Štěstí mne vždy z postele odkopne, prý se mnou ne.
Tak táhni do prdele prasete a tam si stále mři.
Každý den každou minutu i vteřinu, zdechni tu.
Vidím tmu slyším ticho, vše tu náhle zemřelo.
Co se stalo, zeměkoule už se netočí, někdo ji
náhle bez vyzvání zastavil.