BRKO

Dokonalá otázka z odpovědí na konci.
Brouci tu poroučí, dnem i nocí a ještě
dále. Vše to spěje do finále, vzdal se býti
králem bude jen svým šaškem putovním.
Nic už nezní jak to znělo, býti to mělo. Nastavuji
tomu čelo, skrze tělo své to gesto naprosté
zastavím. Utavím z něj konec, kradmý přetkaný.

Slyším rány od zlověsti, korouhev nemohoucnosti.
Tobě slepě dám pěstí do těla, vysvlečeného do kostí.
Už jen prostí o pozornost prosí, nejsou mocní jenom
sprostí. Už bylo dosti vytrvalých ran, bolí bičem rána
dosti. Mám strach nebo je to jen krach lidskosti, odnes
to někam tam kde se to odnosí. Ticho v krajnosti nese
do síně svoje, utopené tajnosti.

Vyzbrojen do scén válečných, kulometem dosti těžkým.
Už jdou kosím je utržené těžkosti, lidské nohy, ruce, hlavy.
Vše to tu létá stříká krev, upíři nástup nutný hned. Utíkal
rozpůlen náhle na dva polo lidi, navzájem se vidí řeknou
si sbohem, dnes nebyl zrovna náš nejlepší den, asi nu tak.
Cvak kulka nevyletěla, zasekla se vytahuje bajonet dělá
díru do těla, do břicha ho bodá prudce, střeva padají mu
z kalhot. To je prý holt ta válka, co je prý tak krutě nezbedná.

Těla samá těla co prý pána měla nějak i zněla. Kde jsou co
dovedou ukradnou identitu potemnělou. Zní tu krok za krokem
někdo asi jde, jen vidět ho není že by člověk nutně neviditelný.
Věrný čemu pak, vyrostlý strach není moc dobrý společník.
Vracím se do hloubi svého podhoubí, je tam temně vlhko zima.
Není tu dobré klima daří se tady jen depresím, ta si tam zvláště
hoví. Pěstuje si tam tu svou ohromnou detonaci, lidské duše.
Aby když na tebe skočí vyrvala ti vše z tebe, očí uši obočí nos.
Už tě má nepustí, jsi v její moci už to nejsi ty, jsi jen poloviční.
Mučí tě tak dlouho dokud tě neumučí, neporučí tvému soukolí.
Aby jsi vzal třeba nůž a udělal do sebe třeba, malinkatou díru.
Ve víru tance svatého Víta, utopen, posléze, vytažen, odstrojen.