ZABIJ MNĚ..

Svítím světlem tuze ponurým.
Umořen tím světem letem.
Procházka po boku sociopata.
Sníh nepadá, to mě napadá.
Propadám se stále hlouběji.
Nevěřícně hlavu skláním k zemi.

Je mi ve všech možných znění.
Útrpně a bez očekávaného zlepšení.
Dlím zde jako dítě, byl jsem taky ním.
Vložen do mlýnku na maso, zač za co.
Krátká kniha o nebití, už byla dozajista
napsána.

Jsem tu stále skrytý, někdy vykouknu.
Stále stejný habitat, zůstávám stále tak.
Skoupí na slovo, koupil si obrovitý slovník.
Slova jsou tam, je jich tolik, stačím jich tolik
říci. Vezmu, lžíci vydloubnu si oční bulvu. Pak
i tu druhou, radši ne odložím ten nástroj zlý.

Myšlenky se šíří jako vir, skryj se vezmi roušku.
Nu jen tak na zkoušku, procházím se v koutku
mého mozku. Myšlenky se tam tlačí, jsou ve frontě
něco by chtěly říct. Ne držte hubu, chci se dívat na
ten nudný film. Zabíjí se tam lidi, nutnost nepěkně, tu slídí.

Vyvržen na svět tak náhle a ještě obráceně.
Odvržen do víru života stržen, přidržován kým si.
Drží mně a nepustí, nechce mi něco odpustit.
Co jsem ti udělal, nebo něco totálně podělal.
Pusť mně nedrž za flígr, nejsem dítě ještě nedodělané.

Spal jsem náhle probuzen vržen do dění, pak náhle
odvržen. Viděn kdesi jako nápis, už téměř nečitelný.
Jsem už veliký, ale malinký ve své duši má i uši něco tuší.
Rozmočený ve vaně, plné horké vody, kdož ví, někdo skoupí.
Vylez už nejsi utopenec už, tak se vzmuž jsi li muž, už nuž.

Trapnost má své plody, na stromě jež je tak trapný
že roste do země. Vyzvrácen jako něco co nikdo nechce,
jo to jsi ty, ukažme na něj prstem, z nudných postojů je odlitý.
Utečme před ničím, strč si prsty do zásuvky, nevěřícné prvky.
Zažij život odpros věčnost, dej ji známku jako splátku, za kus
zmatku.

Vytvořen na splátku, utržen jako další den z kalendáře.
Co je dnes jaký je den, právě ten kdy se nic nezmění.
Jako každý další po něm, než budou zdroje na tvoji pozici.
Křičím tak už dost, něco chci ale nevím co, pomůže mi někdo.
Vyvede mně z toho bludiště, zaveze mně na letiště, kde do jiné
reality odletím.

Svádím tu boj už předem prohraný, zalitý sluncem falešným.
Svítí směje se na tebe a své si myslí, nekonečnost si syslí.
Zarmoucen stojí na té židli, stále přemýšlí o tom co ztratí.
Další den nemohoucnosti, břitké hlouposti jaké je to nebýt?
Je to lepší než být, ale nevědět vlastně o tom jaké to je.

Udusán koněm do země, hlava náhle odkopnuta od toho těla.
Bez vedení spadlo to, kus masa, zavolejte koronera, náhlá změna.
Už je na stole vykrven, proč zemřel, zřejmě zcela zřejmé.
Osud zvolil benzínem polil, potom i zapálil, teď tam kdosi tancuje.
Tanec hořícího muže, už nemůže padá na zem, jako polápený blázen.