NU TEĎ

Svět je ukrojené svinstvo.
Ještě z většího svinstva.
Nechtěj ho cítit, nechtěj
ho znát. Je to smrdutý smrad.

Život jen naznak lidství. Zuřivost
ho jistí. než zjistí, zlomí ti vaz.
Zlomí ti všechna žebra, můžeš
žebrat. O živost o milost to on
nezná. Zrůdnost tě zve k sobě.

Civilizace co to je otroctví, genocida.
Je to jen pošpiněné slovo které neznamená
už vůbec nic. Jsem uprostřed svých myšlenek
cloumá se mnou vztek, odveď všechny jinam, než
to tu vyhodím do povětří.

Spolu s tebou možná i s tebou.
Tak se kliď, temný zvyk vezmi sebou.
Léta utíkají a lkají, jsou na konci svých
sil. Chceš se odstřelit, vynutit mozku odejít.
Rozpolcen tak tu vložen, nějak spoře.

Klopím očí hlavu skláním, jsem na konci.
Už nic není jen ten vztek mi zbyl, bude bit.
Stále útočím, točím se dokola vůkol zebe.
Je mi zima venku hic, tak co mám jít pryč.
Odejít nevrátit se zvrátit vše, odumřelá duše,

Dej mi drogu stačí trochu, jinde se chci ocitnout.
Plout na vlnách netečnosti, být na chvíli jenom já.
Odpoutám ode všeho tak chci zůstat, plavat v moři.
Rozplynout se do všeho, jako vzduch splynout i s tebou.
Kdo jsi, jsi v mém mozku, co tam děláš, ukliď tam.

Den za dnem jsem svým poustevníkem, je tu mřu.
Pomalu a potichu, nikdo nevidí, nikoho nezajímá.
Na pohled normální, uvnitř však odporně červivý.
Nikdo nepomůže svléknou se z kůže, vzít si průhlednou.
Jdu kolem sebe vidím se, tvářím se jako vlk v rouše beránčím.

Stres, tenze naprostá všeobjímající deprese, to jsem já.
Nebo to co ze mne zbývá, jak dlouho to vydrží, nevím
V zrcadle vidím strhaného člověka, je mu zle neotřele.
Zkrotím sebe nebo to co je uvnitř mne, pomalu ti tam mře.
Umírám všem před očima, nikdo nevidí, slzy neosuší.