Anotace: Kyvadlo se pro kývání narodilo.

Dotknu se dna, upozadím dotek.
Vycpu se abych byl jako panák.
Panák alkoholu, padesát procent.
Jedu z kopce, na kole uhnětu konec.
Slyším tlak, čehosi nu jenom tak.
Utrousím řeč spadla na zem, nesahat.

Byl dům opuštěn je dnes, proč kdo by řekl.
Měl plno zvuků lidí, hádek, křiku dětí, pláče.
Steny touhy v posteli zazněli, kde jsou teď.
Všichni jsou pryč, vybydlený kýč, tak ho znič.
Už není nic, tak jak mělo být, hodím kamenem.
Do oken rozbije se střepy spadnou bokem. Tam
a někam, člověk je tvor podivný, zaběhnutý živočich.

Nekřič jenom řekni co si myslíš, tichý chichot mělký.
Uprostřed srandy, někdo padá na zem, není blázen.
Srdce přestalo mu tlouci, jen tak bez zcela příčin, řkouc
cosi jež už nedostalo se na poslech, utlumený v záblesk.

Život zhasl, na svíčku plivl, hluboká zem další zastávka.
Utrhnutý plod schod někam tam kde už není, žádný další.

Strhnu masku co ji nosím, ne to je má tvář, utvořena z
mihotavé temnoty. Hlava k zemi míří, co tam hledá ne
nic tam nehledá, jen ji není do zpěvu ani do řeči uvnitř pláče.
Každé malé dítě je krásné a vyloudí na mé tváři úsměv nekonečný.
Ten nejupřímnější jež nosím, moc nepoužívám, mihotá se courá.

Stojím ležím nebo běžím, nic už není jenom potlesk nicotný.
Povstal postava veliká, zamotaná do ticha, už tolik nezanícená
Odhalím tu sochu obětí stínů, nevěřím ti, na otázku vnitřně, odvětím ti.

Má paměť v celku obnažená je obdařená, oddaná upravena, je tak vhod.
Marnost bytí jsme tak slití v sobě, odpovíš když se zeptám, proč jen breptáš.
Věta ocitla se uprostřed palby otázek, je celá oteklá a smutná, neví co by.