OSUD

Stále něco slyším,
blázen do mně buší.
Nechtěné zřejmosti
utržené ze stromu
posedlosti. Utrhnu si
pampelišku jako zamlada.
Vytrhnu si srdce těla v
celku, kape z něj ještě
to rudé natolik hutné.

Mávám na včerejší den,
jo tak měj se dobře. Kam
dávají ty minulé, odžité dny.
Skladují nebo někam vyhazují.
Ptám se za všechny kteří by
chtěli něco znova prožít. Zalezu
si do kouta, odpoutám se od
přítomnosti. Hibernuji zcela
jasně, pluji do světa, jaká je
tam věta, je to říše vynucena tiše.

Jsem natolik smutný, abych se vtipům
smál. Jsem to já, já jsem vtip vzniknul
jsem tedy, někdo mě vypráví, ne dost už bylo
bezpráví. Nejsem cvok možná jeho příbuzný,
držím se zábradlí nepustím se, vidím tu
ohromnou propast. Na dně je samý oheň
který zebe mně i tebe všechny co tu spí.

Sladký sen nebo jen přítomnost, či
minulost která je vždy zkrášlená. Vše
špatné odřezané, nechané jen to libové.
Já si ale pamatuji skoro vše to dobré i to
špatné, něco je tak uvnitř ukryté a zlé že
ani nechci vědět, či je to pravda nebo jen
noční můra. Možná proto dnes jsem takový
uštknutý hadem, bodnutý do srdce, rozpůlen
koňmo ve dví. Cit ucítil emoci je taková ještě
plna nemocí, nevím či zdravý budu a zas rovně
někdy půjdu.

Neznám nic jiného jen tohle co teď prožívám.
Vrstvu po vrstvě, něco stále odkrývám.
Chci to znát tam kam se dostanu bojím se.
Co najdu až kam budu muset zajít, stalo se to.
Něco mi myslí probleskuje a já nevím mám to vzít.
Nebo nadobro do popelnice časů, navždy vyhodit.
Nechci se mstít ale nic nestane se jen tak, někdo
je vinen. Jen nevím kdo, kromě mne samotného.
Ublížil někdo, kdo to byl možná vím ale bojím se
vyslovit.