BOD

Nic už nezní je už
ticho. Které trhá bubínky.
Zavlečen odvlečen prostrčen
skrze mlýnek na maso. Kulometná
palba roztrhala člověka. Už
nebude po opici zvracet. Ani se
do hospody vracet, Nic už nebude
nic už nezbude. Slyším uhrančivý smích.

Ne, to byl jekot, z lazaretu
tam jsou ti co jim sekají
ty údy. Vždyť ještě jednu ruku
má a tak se může přihlásit, zde
tu jsem. Sen utekl za svým snem
prý chce být osudem. Třeba se mu
to povede, nebo také ne.

Slova, v prstech jich neudržíš. Když je
z úst vypustíš, už nejdou nandat zpět.
Nemáš prý ten svět rád, nebo on tebe?
Tak jak to tedy je, ,kopeš kolem sebe hledáš
nebe, hledáš sebe uprostřed zmatků tam i nazpátek.

Zlomil jsi už hůl, už nevíš jak dál, v očích
sůl, proto pláčeš, z budov vysokých skáčeš.
Je tu háček a ty jsi za něj, jako rybka chycen.
Nepustí tě zůstaneš tak, zkusíš se cukat.
Život je boj o prostor o mnoho se tady hraje.

Jaké housle hraješ asi ty poslední, lehni si
a můžeš rovnou zdechnout. Nebo se nadechnout
a vydechnout a to je asi tak vše co můžeš udělat.
Protože lúzr jsi a nic jiného neumíš, jen dýchat nebo
v agónii chcípat. Tak si užij to nic jiného tě totiž nečeká,
do konce tvého, tak zbytečného života. Ukonči ho hned
nebo chceš ještě čekat do zítřka. To bude stejné nic jako
i dnes, hoď tu flintu už konečně do žita. Nebo lépe prostřel
si z ní hlavu, o jednoho zmrda méně, výkřik z nekonečna.