VRÁSČITÝ

Skrumáž různých těl.
Údy po krajině roz-hašteřené.
Vnitřnosti ještě teplé
z těl všude po krajině.
Už je tu uklízecí četa.
Supi, šakaly, hyeny i
nějací staří lvi. Už to mají
za pár nic už neuloví tak
žerou zdechliny. Tak končí
král, nechť žije zcela jiný.

Utopen v moři krvi, je tak
teplá rudá obepínající.
Lezu ven koupel dostačující.
Cítím tu chuť, zdechlého kovu.

Lapen pro nic zabit pro víc.
Na náhrobku napsané nebo
ne. Byl zabit jen tak proto aby
někdo mohl rozbít rozpolcenou
duši. Uši napnuté k prasknutí.
Uslyším ten příběh celý nebo
jen jeho kousek, upevněný na
drátek.

Vím že nic nevím, kdo mi napoví.
Kdopak mi řekne a na zem si klekne
proklán špičatou tyčí. Vystrčen z toho
života, strčen do náručí smrti. Ještě
čpí ten jeho živit minulý, ne už je
konec ten člověk je už típnutý. Zhas-nul
jako vypínač zhasne světlo, Tma
se rozhostí, už tě nehostí nevidí tě.

Taky už nic nevidím, je den svítí
slunce. Ale ke mně nevstoupí
nevidí mně, já taky nemám zájem.
Tak se míjíme. jsme si odcizeni.
Cizinci v jedné realitě, chtěl bych
více, ale má ústa jsou uzamčená.

Chtěl bych slyšet vše, ale uši ucpány
jsou. Mýma rukama, odstínem mé mysli.
Samé nesmysli jen výpočet studených
čísel. Jsem tu v krutosti nahlížen ze
všech stran, nikdo nevezme mě do
říše. Která právě zde probíhá, sám
odročen, odečten, rozklížen ponořen
hluboko do černé smůly, už nemohu
nezadržím dech. Vynořím se jako něco
co už nikdo nechce, odstrčen rukou prudce.