UŽ

Svět mi sdělil jen
tak potichoučku.Že
prý se už změnil. Něco
kreslil, pak zas lítost
šlechtil. Udělal z ní přednost
Mává mi sní před nosem.
Dostal ránu podnosem.

Utíká do ticha ale už nic
neříká. Je jen dojem nebo
pojem, je zdrojem, uniká mi.
Skok do prázdna, otázka zní.
Kdo tě brzdí, vcucni drzost
umanutou, potutelně, pnutou.

Necítím nic jsem jen list, foukne
do mě vítr. Někam letím, jsem jako
smetí. Uklidí mně někdo, ne
dál si letím světem bez návratů.

Nesním sen, brzdím své plení.
Vykřičím vše co se mi děje, světu.
Ale tomu to je u zadku, řekni či se
pletu. Chtěl bych kroužit nad krajinou,
vidět vše z té perspektivy, odloučení.

Tady nahoře nejsou žádné viny nijaké
stíny, jen poryvy větru. Do nich se ponořím, jako
do pamfletu, není už víc jen klíč, kterým odemknu,
svůj životní kýč. Ruce plné slov poprvé, už to
tak není, nic už nezní, den otupěl slyšení má utvrzení.
.