KOLEČKO

Nesním sen, jsem vzhůru.
Prosvícen tajuplným plamenem.
Uštknutý hadem, vzdorovitě stále
žiji. Odmítám, rozesílám, promítám
různé scény, mizí jako náhlé pěny.

Odvíjí se něco zastavte to. Co to
nebo kdo to, zazněl proslov jedovatý.
Zním jako tanec, v rytmu tebe tancuji.
To jsou tvé rytmy, jsou ostré jako
na skalpelu břit, cítím se tak, tancuji rázně.

Vnitřně zrádně otevřeně uskutečněn, dán
do nějaké vitríny, jako floskule děje co se
dějí a to že i člověk se tam vystavuje. Morálně
nemyslitelné, jakou ty ji máš až kam dosáhne.
Je opravdu veliká, ta tvá stupnice, ne nechci
tě znát.

Nechci plavat v tomto bazénu, plno je tam extrémů.
Pokrytectví tu hraje tu svoji hru, na tebe a na
mne, prý že jsi lepší nebo si to myslíš. Ne jsi
jen odpad, co se ještě více propadl. Propadáš
se stále radši mlč, zašij si tu hubu je doopravdy
jako z kanálu.

Rozkopal bych ti ji, rozmotal ti hlavu, rozvěsil
tvé vnitřnosti po stromech. Tvé srdce, žádné
tam nebylo jen jakýsi černý kámen. Jo, to jsi
byl ty, co si zasloužíš. Jen výsměch nepotlačované
odsouzení, jsi jen ke krmení a to ani ne všechny
by jsi tím vlastním svinstvem otrávil.