KROTKÝ

Skolím, zoufalost.
Zatnu zuby, vloudím
se do podstaty emocích
svých. Ukousnu posloupnost
dějů, neúprosných.

Vsadím kartu, na troufalost
taktů. Umanu tužbu vzbouřím
se, rozteču jako zmrzlina.
Uniknu, skrze popravčí četu.

Zavřu své naděje, otevřu východ
svých fantazií. Neřeknu už nic budu
trpělivě potichu, ve stádiu průniků.
Otevřu dveře pustím tě dál, nepočkám
na pozdrav, bezútěšný. Nač se těším
na nic, všechno odňato ze mne nic.

Nenajdu už ten klíč, projdu skrze hořící
budovu. Spálený na troud, už dále nemohu.
Vzepnu se k poslednímu výkřiku, do ticha snů.
Nechci už dále utíkat, chci tu zbýt nebo se i
bít. Něco tu roste je to tak sprosté ale i
dokonale prosté. Zvítězím nebo zřím na kůlu,
svou hlavu napíchnutou.

Utrhnu ti ruku z kloubů, pak tě s ní umlátím
k smrti. Cítím tu zlost nevím kde se bere je tu
a já nechci být zlí. Nechci tě zbít zlomit čelist,
hlavu rozmlátit na kaši. Utíkám před tou emocí
je jako nemoc, ale je stále u mně, ve mne uprostřed
mého světa. Nepřítel se mnou, nepustím ho ke slovu.
Zatnu se ale už dále nemohu, cítím tu bezmoc utratím
se, zmizím nebudu.

Zřím tu obludu má tisíce hlav a rostou další.
Jsem tam u sebe uvnitř sebe, hledám to své
prvé já. To které je nezáludné, rozpačité, neurčité.
Lepší než je dokonalá zlost, nevyčerpatelná neví
kdy má dost. Kopne tě do huby roztrhá tvé tělo.
Rána z děla dnes i včera každý den cítím ten
hlomoz, jež něco nehezkého sobeckého znamená.
Poznamenán vypraven jako vlak, na další krví
pocákanou smrt.. .