KOLIBŘÍK

Létám nad svou
mrtvolou, ohlodanou
hnilobně páchnoucí.
Už to nejsem já ani
ty. Je to jen spousta
hnusu.

Supy nad tou zdechlinou
taky létají, ale z úmyslem
mně pozřít. Otevřít to mé
tělo, vzít si srdce které už
nebije. Plíce které už nejsou
plné vzduchu.

Nicotná scéna ze světa
kde se dějí i mnohem
horší věci. To co tě zrovna
netíží, není tvá věc. Tak tu
na mně nečum. Odejdi nech
mně být, chceš být zbit. Chceš
krev zvracet, utíkat před smrtí.

Vykrojím ti břitvou úsměv
nebo spíše škleb, tam kde
obvykle nebývá. Uprostřed
tebe vytvořím skrýš pro tvoji
krev. Pustím ti žilou, až ti tam
nic nezbude.

Spěchám nevím kam, odmítám
nevím co. Rozhněván nevím čím
tak si tu čním, řídím tu loď která
neví kam míří. Možná do obrovské
bouře, nebo jen do vánků ranních.

Stříbrný svět uprostřed jen střet.
Sním nebo spím, probuzen skluzem.
Skláním se, něco bych chtěl ale nevím
co to je. Zakopnu o zatvrzelost, padám
na tu zem. Ta mě přijme neodstrčí, jen
je překvapena. Omlouvá se za drsnost
svého těla. Vstávám opouštím ten svět
tam dole.

Den za dnem odvíjí se páska, natočeno
dosti. Jsem tam v něm odstrčený na
nekonečnost, rozhlížím se vidím ty všechny
ostatní. Prohlížejí si mně a nevěří mi,
podezírají. Chtějí mně soudit že prý sem
nepatřím. Už značně unavený jsem v hloubi
své duše připraven, nebo spíše znaven lidskou
blbostí. Je jí toliko, obklíčen ze všech stran
ustoupím ránu do hlavy schytávám, pálkou
dřevěnou. Zatočil se mi svět, na chvíli se mi
za temnělo, další rána a pak další ležím na
zemi. Jsem celý od krve, nade mnou lidská
zvířata něco řvou a stále tlučou temnotou...