ZLOMEK

Zdánlivá nelogičnost pojala
své tvary až po přidání, pistole
u tvé hlavy. Utvořil jasné útočiště
pro pár slov, už unylých. Letí tím
světem, pozoruje lidi šklebí se jim
diví se proč se zvou pány tvorstva.

Dozrávám na stromě kde lidé visí.
Jako plody které odpadají do měst.
Do vesnic na mnoho cest, do obydlí.
Utrhnu se už možná je to brzy, nedočkavý.
Kdo si počká možná se i nedočká.
Padá na zem klesne, pod váhou cest.

Znuděný, něco poví rozloží si vědomý.

Jsi pitomý nebo z bětvědomý vstal jsi.

Uhni starče mladiství kdož jsi ty a co já.

Návnada na dějství další, tak nekonečné

Říkám ještě povím pořád ty jsi zlořád.

Ukotven touha zabydlena opuštěna zcela.

Visí na tom stromě tak nějak, skromně.
Neumírá jen se cuká, skočím na to tělo
zatížím, vaz už se zlomil. Nečekám na
díky, rádo se stalo dnes ráno. Pojím vtipné
kaše, dám si ji na dvakrát, abych nepřestal
se smát. Sám sobě jak vypravuji o něm jaký
je to hnusný, hnilobný smrad.