PROČ

Utekl do dáli, pronásledován
určitě z dravostí obřího žraloka.
Kolem mého těla, tam se potlouká.
Čeká nač až ho skousnu, pozřu.
Udupu jako noční můru, proč je vzhůru.

Je tu, zná mou slabost, nezná kdy
má dost. Nejsem tady jako host, nebo asi
vlastně ano, dost. Cítím právo na vyjádření.
Utíkám do svého snění, spadlá slza vše
to změní. Jsem uprostřed ničení, vzdorovitému.

Uvnitř nějaké tvora, složím se tam do
rukou sladkého snění. Chci tak být tak
zůstat ani nedutat. Jen čekat na tu chvíli,
než mně něžná ruka snění, vezme do rukou.

Utře slzy zavře ústa, vezme polštář a tlačit
bude. Nevzpírá se jen čeká až to bude, pud
náhle vstal, brání se odnětí, bytí jeho. Už je to jedno
je už po všem, už je mu dobře spí a už se neprobudí.

To byla jedna možná realita, je jich tu mnohem
více. V každé však pociťuji ten tlak který uvozuje,
to mé bytí zde. Všude se propašuje, je tu se mnou.
Neuniknu můžu řvát vnitřnosti si rozervat, pak nad
sebou stát. Kulkou svůj spánek hbitě provrtat. Je tu
snad někdo jiný, někdo mi podobný. Takový, v mozku
podivném, který mne zve na večeři poslední, v prvním zdání.

Byl to sten nebo sen, nebo něco co by se dalo vzít a ochutnat.
Útočí na mně ze všech stran, podivně vypadající klaun.
Směje se od ucha k ucha má ten škleb, řehtá se jako kůň.
Co se stalo je toho dosti, už jen kosti naznačují dosti, zlosti.
Byl taky živý něco cítil něco chtěl, ušmudlaný svět a ty v něm.

Nepozvaný prostě tu jsi máš pusu uši řasy a obočí, zotročen
v němém úsudku. Shodím tě na zem, skočím na tebe, utluču
tě. Jak se ti líbí být oběť násilného skutku, vskutku řekni to přímo
mě. Odevzdaně mlčí, krev si našla z jeho těla cestu, už je potůčkem.
Skučí, mručí, žasne, nevěří, zaskočen, prý mu není dobře, tajně mlčí.
V poloprázdné křeči svých notoricky známých úsudků, stojí tu jako sněť.