NOMÁD

Rozbil jsem tu
nádobu. Ulomím
kus tebe. Vyříznu
něco ze sebe. Poznám
kdy už není nebe?

Stojím tam, vedle sebe.
Řvu na hovno, ať mě
nesere. Blízko toho,
všeho dění, ale i tak
stejně moc, daleko.

Pozřu svá slova.
Uniklá včera zrovna.
Počkám na den, v noci.
Upoutám zrádnost, nacpu
roubík do jejich úst.

Brodím se sněhem. Mrzne
až praští, koho pak. Světlo
slábne, noc tu v mžiku vládne.
Vítr rozklíží tvé tělo, v mžiku.
Unikne nebo bude trpce, chycen?

Strop se na mně zlobí. Padl
na zem, jako blázen. Válí se
tu v němém kolosálním, obchvatu.
Zní tu ještě, zvuky deště promptně.
Padá na zem zas už, je už mrtev.

Nosí smůlu nosí mulu co chceš ještě.
Ranní déšť pak jen suchou odvetu,
Sklopil zrak, pak už to nebyl on.
Zní zvon, někdo umřel někdo umírá.
Sklidil hrozny hněvu, dej mu něhu.