ČILI

Strpím ztuhlou komunikaci.
Zazpívám si píseň němou.
Projdu se v dešti, bez kapek.
Otevřu dům, kde jsou jen dveře.
Ponížím tebe nebo sebe, nezdvořile.
Uniknu hordám tím že budu, jimi pohrdat.

Zastavím se nebo, zřejmě zemřu tu.
Naučím se tužby z hloubi své duše.
Střelím do vzduchu, tak co už někdo
umřel. Strojím se do šatů císařových,
kdo my poví že jsem nahý. Unikám na
skálu poseté mrtvolami. Jsem sám, nebo
mrtví se už nepočítají. Asi ne, logika něco
napoví, či tě jenom bryskně zostudí.

Prohrál jsem bitvu, válku však nikoliv.
Někdo ví jak své ego, znuděně chlácholit.
Píšu dopis na dně v okopech války, ano zas.
Zastihne mé poselství ji, nebo spíše mne tak
říkajíc, docela v životní poloze. Jestli se počítá
trup bez končetin, tak je ještě stále živ. Hurá
jásám místo tebe rukama tleskám ty asi nemůžeš.

Jestli chceš být živ mrkni jednou, jestli ne mrkni
na dvakrát. Čekal jsem to, ten tón tak obvyklý
v nemocnicích už tu hrdě zní. Na počest tvého
konce, ne tak to nebyl výlet za dobrodružstvím.
Ani přivýdělek, kolik civilistů ten mlýnek na maso
už proměnil. Na mleté lidské maso, jen policejní
akce prý. Nač válku vyhlašovat, oni všechno smí.