ROZSTŘEL

Hodím tě sviním.
Jo, tam tě vidím.
Tam asi jistě patříš.
Mlha se němě zračí.

Potok zurčí, už nemlčí.
Křičí, tak o čem nemlčíš.
Zrádno je tu už dávno.
Znáš ho, tváří se mihotavě.

Deprimovaná tvář nemá jas.
Jak se zračí, jako ta tvá asi.
Odnesu si tě v náručí, prostě.
Chceš cítit mou něhu, jasnozřivě.

Utopím se v tvojí, hluboké kundě.
Zrudnul neví co má říci, tupě mlčí.
Jsem tam jazykem a pusou ohmatám.
Slastné vzdechy, doufám opravdové.

Chceš čuráka ochutnat, cucat mlsat.
Vstoupím hlavním vchodem, do tebe.
Neboj za chvíli odejdu, zdržím se krátce.
Zanechám ti tam vzkaz, snad ho přečteš.

Romantika, udolala rozemlela dotek sazí.
Jsme teď v duši nazí, obleču se hned.
Nechci být viděn v poloze ucourané v hrudce..
Mlčím jazykem vytrvale hněvem mlčícím.
Utvořím si svět kde nebude jen hned, zamrzlé.

Shlížím na pole neorané, poseté těly utišených.
Někteří volají konec další zase začátek, jiní už nic.
Oči vydloubnuté ptáky, těla nafouknutá plyny.
Bomby které vybuchují, zraní jen svým pachem.
Obrazy nakreslený realitou, stále měnící se, nelže.

Útok na emoce, statný průvodce světem neviděným.
Někde určitě lze takový obraz ještě vidět, nechtěj ciť.
Každý má svůj život dán jen do průzoru, své živé kamery.
I zde lze vidět smrad, zrůdnosti, pokrytectví, genetické.
Jsou tu ale jakoby neexistují, jsou opomíjeni napadáni.

Hodící se k tomu býti politickou zbraní, která platí.
Funguje na většinu, mnozí skočí na špek, slušnočlověk tupý.
Nebo spíš pitomec ve službách, pudů těch nejnižších.
Tam si rochní obaluje se blátem nenávisti, nejnižší forma
života. Zaseknutá, uzmuta, posunuta, vsunuta slova
jenž té formě života ladí. Mozek nač ho má, zcela zbytečný
pro něj nástroj kontraproduktivní.