Hybatel

Hybatel, ten,
co hýbe vesmírem,
prohýbá ty emoce,
v záhybů i na louce.
Hybne větrem,
i uragánem,
ve smršti,
i na poušti.

Lomí to lomí,
když se zlobí.

Však počasím vládne,
vladařem je,
časů i nečasu,
kdy smete,
i kámen mudrců,
do zcuchaných drdolců.

Proplétá se i plete,
svetrem to nevyplete,
snad možná jen safírem,
tím drahokamem,
co léčí kamenem.

Dotknutím se uleví,
a duše se navrátí,
do zvlněné nůše.

Navrátí se do lovišť,
kde tam hvízdá,
chlupatý svišť.
Kdo ví, co loví,
neloví však se zbraní.

Šaman vaří bylinky,
tu náhle slyší,
tak čaruj čaruj,
a vyčaruj,
nemožné,
co se prostým stane.

V moci tvé i mé,
lektvar,
je nesmrtelný tvar.

Dokonáno jest,
ty divotvorna,
co jsou v achátu,
i bourcem morušové.

Hmatatelnost,
tou rukavicí čmárá,
Persea,
co ožije v obraze,
křídly zamává,
a odletí k obloze,
na planetě,
Orsa.

Hybateli hybateli,
nezlob se,
shlédni sebe,
do zrcadla zrcadel.

A nečiň agresi,
co se nenosí,
ani v ranci,
co nevozí,
povozní.

Kopyty kopyty,
cválají,
do kopyta,
si třískají.

Kopytem tam,
a ejhle,
jakési berle.

To nemohoucí,
se opírá,
o klacky,
které ho vedou,
leč kulhajíc,
i nemotorně,
do splašků i popelnic.

Těžce těžce,
nese to,
to je život na tělo.

A to tělo chátrá,
jak ta zrezlá trubka.

Hybnou silou vpřed,
a maže se,
ten žaludeční vřed.

Vpřed,
a budiž uzdraven,
ten silák,
mravenec,
co povstal ze sta.

Vpřed vpřed vpřed,
do hranic,
kde je rovinatý střed.

A tak se soustřed,
a běž,
možná i utečeš...