Ze džbánku do džbánku

Ze džbánku, do džbánku,
přelívá se víno,
červené i bílé,
v muškátu i sauvignonu.

Na patře to šmakuje,
sklouzne to,
do grácie.

Grandióso, zvolává,
ta společná nálada.

Přelívá se a přelívá,
ve džbánku je opilost,
co je opilá,
jak opylená včelička.

Jazyk váže otěže,
v té pravdě,
kde lež jde stranou na hraně,
a v klobouku to nevyleze,
ani po železe, ani do jetele.

Mluví mluví,
do koktání, že mu není rozumět.

V pravdě vína je pravda pravd,
co nezkousne ani kat.

Ze džbánku do džbánku,
je prut na vlásku.

A ve džbánku, to je pijan,
co pije na sládku.


Luštitel se osmělí,
a hádanku rozluští,
lukem v puse,
co luští za nosem.

Hádej hádači, hádej,
na trakaři i s koňmi,
co kopytem tam cválají,
v těch stezkách,
co žíznějí.

Koryto s vodou,
je ta živá voda,
co se do vín utká.

Utkej se v pravdě,
tekouce k vodopádům.
padajíc do nádob,
v přesmyčce vydrolených drobů,
kde se drolí ty drobky,
z obstloustlých rohlíků.

Nejedlý to suchar,
co chroustá chroust,
a útočí i na toust.

Pohleď pravdě do očí,
kde brouk brouká,
do sklěného dna,
a ze dna, to je osud,
i vědma.

A do dna i písmene,
si prostrč uchem jehlu,
v prastaré to jizvě,
kde si šiješ pleš,
a na ní,
je ta neposedná veš.

A ta kouše, kouše,
že si škrábeš sraženinu,
i tu krev.

A k pravdě se tak prokoušeš!