LYBONRECHT

Slýchám vytroušené ticho
Zívám spánku
Odmítám záři poznání
Rozložen na atomy
Částečně pitomý
Maličko uvozen do ústraní
Zlost vnitřně zabitá
Vztek utekl přec a ničí ti ksicht
Rozevře tvé tělo zabalí tě do střev
Neřvi a už kurva chcípni

Pln žízně uprostřed oceánu
V poušti umírá na podchlazení
Vězení tvé mé je to co nosím si ho sebou neustále
Usínám sladce
Vstávám neochotně trpce
Žiju život ucouraný
Ztrácím roli co jsem tedy
Člověk nemocný utrápený
Zrozen
Plozen
Omámen
Smrti oznámen

Chtěl bych libě znít
Rozevřít knihu počinů
Uskočím zlovolnosti
Prší déšť jako pěst
Směje se jako hyena
Proměna člověka
Vnímám sebe vedle sebe
Skomírání člověka
Zlotřilost prosvítí tělo tvé
Unesené nesené na oltář bohům

Odvrácená tvář měsíce
Nebo mého ksichtu
Zloděj úsměvů
U mně byl
Všechno vzal
Nechal jen nechutný škleb
Někdy ho nosím
Prosím o kousek zvěstí
Zatím ho do průvanu pověsím
Ještě cuká nožičkami
Už modrá
Prý je dobrá

Padám do stavu beztíže
Vnik-nul tam neví kam
Dál se ptal do větru chcal
Jak zní nic když padá z letadla
Objevil aby odpověděl na otázky zardoušené
Tak co jak jsem se tu vzal
Uhnětu větu ze slov
Zlotřilý nevěrný proslov
Plno slov bez pointy
Kam se strká ten klíč
Kde najdu řinčení blouznění

Otázka sama na odpověď odpoví
Slýchám šelest
Zním odhodím okovy
Zakopnu o souvětí
Vytrhnu zub blbosti
Krev jako poslední odpověď
Tratoliště tvoje hřiště
Snad někdy příště
Za sto let
Mrhám zjevně zborcen netečností
Utekl do světa bez vnitřní bolesti
Kde je ta cesta utrápená
Tam chci znít
Budu klít
Zavřu se tam na čtyřicet tisíc západů.
Utopie smyje nekalost
Tak řvu už dost
Jsem jen pozůstalost nechtěná
Vlastně tu na nic nečekám
Pes zaštěká ódu na zvrhlost