LUPA

Dům stojí nic
nepoví. Ozbrojený
svým umanu-tím.
V mysli položky,
vyňaté, odvržené.

Vidím prostor,
nevidím domov.
Zním pošetile v
košili, která mně ani za
mák nesdílí. Vůbec nezní,
jako to mé tělo. Co by chtělo.
Vše se tak nesmírně podmanivě
seběhlo, kostrbaté nemehlo.

Propadám se v patrnost,
odnětí mysli. Sám na okraji
té průrvy, oné pnuté kurvy. Snímám
svou pošetilost. Odřený, do krve
namotaný, do jasně rudé barvy znějící.
Na všechny strany, ztracen nerozmotán.

Hledám něco co už tu nezní.
Znuděně plivu jedy. Odstrčím
tělo tak mrtvé jako i živé. Protest
zastaven, cudně tankem přejetý. Noc utopena
v zajetí, nic neví jen se jeví útrpně a zběhle.

Mám ten svůj svět, svým tukem obalen.
Ne tam nechoď nepatříš tam. Tam mé
království lpí, utopené ve mně dychtivě. Dusím
se tam, zamykám před nutností být tebou. Odemykám
občas i unikám, převlečený za člověka sny prověřím.

Realita břitká něco říká, cože jen tiše šeptá něco.
Zvedá obočí vrhne svůj pohled na tebe a pak nudně zpět.
Svět utržen roztržen velmi špatně, zlato drahokamy moc
jen na jedné straně. V té druhé, jen zoufalství mrtvé děti
bída smrt války, z domů jen dýmající troud.
Lidský život utopen umlácen do krve, kypří tuhle hnisající zem.
Bože nejsi jsi jen nástroj lidských půtek, od nepaměti až do dnes.
Vědro plné hnusné smrduté poníženosti vlečeš, lide odsouzen k
věčnému utrpení. Každý den každou minutu, umřelo dítě zbytečně
hladem právě teď. Místo kde zní zhovadilost lidská, vyčpělá utržená
z pantů dvířek kadibudek.