Ostrov mrtvých

Ostrov mrtvých,
z mrtvých vstal,
kde povstal Pán,
pekla žhavící,
co tavil nelidský čin.

Pán kotle i zarudlostí,
co hříšné potrestal,
pokutou krví,
ve zkratu,
zkratkou zhuštění.

Zatracenci pokoje neměli,
v nepokojích,
co dusil,
ten zmařený knihomil.

Přečteno i podtrženo,
v těch stránkách molů,
co vydobyl,
a v platnosti nabyl,
mrtvý, nemrtvý,
tím voskem morů.

Poddaný rokli, zakletý kostí,
v té kůstce šlach,
co převozník vykostil.

Na ostrově ani živáčka,
ani vzdušnic dýchaných,
za to devastace,
chátrající,
v ohni pomsty.

Co dělat,
neviditelný tápe,
tápajíc duší zvenčí,
a prosí o spravedlivý proces.

Zlo plodí zlo,
ďábelský advokát nezná,
to známé dobro,
a tak,
po skoku neskočí.

Proradný k proradnému,
pomoci jim není,
v pražádné žádosti,
svitkem pokroků.

Rozsudek zní,
vinen po čertech,
a milosti ztržené.

Navrácen v obsahu,
ústřižků zmírajíc,
a časů stávkujíc,
pod supami vzdechlin,
neberoucích dech.

Ztracen na březích,
co přesmykem lodí,
nikterak nevylodí.

Vyloděn v zatracení,
pádlem,
co nepádí,
a pádem upadá.