DROZD

Slova, dotyk poslední zebe.
V rukou hlava, mozek splihlý.
Necítím nic, jsem si jist. Zde
odložený, rozložený, umístěný.
Hlava plná svinstva, v pytli hoven.

Cítím ten smrad, zorné pole útlé.
Hlad, žízeň, cokoliv, co jen chceš.
Rozříznutý na kousky, odmítnuté.
Sráz, tam prý skočil, nebo jen spadl.
Zlomený zplozenec, denních úniků.
Odvanutý, běhá mráz, po dálnici tiků.

Kyselina na mně kape, kapy, kap, nač.
Dělá mi díru do hlavy, protest nedozrálý.
Skočím roztočím se na věži, tak maličké.
Poslechnu hlas temnoty, v ruce nůž už.
Tak co zkus tu kůži propíchnout, hnedle.
Třeba to ani nejde, tak tlač značně, mohutně.

Upadám do své polohy bytí, drakonické.
Realita, krutovláda, nezbytných pocitů.
Odstřižený, rozevlátý, namířený, vystřelený.
Tam kde nic není, jenom hnus pofidérní.
Stržen do polohy, uzemněný němě rozlitý.
Uštknutý hlasem, nanicovatým prekérním.

Vstávám do hry, kterou nechci hrát.
Outsider, zpitomělý, utopený zelenáč.
Zhasnu sebe, zhasnu tebe, vypnu začátek.
Tady nebydlím, kde to jsem, krutost opevnění.
Krach lidských podob, zřím jen tváře hany.
Lehkost bytí, vítr fouká do tváře už uloupené.
Vylezu na mrakodrap, den letecký krutopřísný.
Dole jen anatomie člověka, v krvi nastražená.
Konec měl se stát, podoby zrůdné totality bytí.