NOVIČOK

Skrumáž pocitů, rozkol
napjatého odlivu. Sním
snem utonulých v dešti.
Had syčí snad, už má hlad.
Průtok srdce, zní tepem doby.

Haldy zloby, tuny nevinných
doteků. Pleny plné smrduté
živé, podoby člověka. Cesta
co nečeká, potká tě a zavede
tě skrze žiletkových plotů.

Nejsem strůjcem jsem jen
ten, kdo zažil průtok svinstva.
Plnou hubu povyků, pro nic
za nic, kredit zavilých keců.

Rytmus opozdilý, snímá různé
pocity lidí. Marasmus pošetilé
dogma, plné nesmyslných gest.
Vozím svoje tělo, někdy je jak
dělo. Ošuntělé někdy vřelé, stohy
oblud tam nahoře v strůjné oboře.

Podlý osud padlý satan, v ruce
katanu. Ústrk povinovaný modle,
vznítil se čas hned vedle tebe, nás.
Zním hlasem tichým nepatrným.
Úsečný pohled, utajený v maně nejistoty.

Hrůzný odraz v zrcadle, tvář sevřená
bolestí. Nejsem poslední, jsem první
na řadě. Trpkost bytí, člověk politý
vyhřezlou bolestí. Dostal právě pěstí,
dostane i ránu z nemilosti, nebo se jen
trapně oběsí. Minulost se děsí, budoucnosti.
V křeči ustrnulé podtrhnuté, tak malátné.
Zuřím v tichu svého světa, marný popleta.