GESCE BOHA

Padám na hubu.
Zakopávám o zříceninu.
Tepu kladivem, do kovadliny.
Sbírám stíny, už vyhynulé.
Stírám klady, hledám vady.

Stále zde, napořád tady.
Uspořádán, velice stroze.
Tajemně, rozplizle, notně.
Stojím nebo padám, do skal.
Zřím zakázaný sál, mích divů.

Uteču do náhlých pochybností.
Tam se zřeknu, všech svých postů.
Zlost, teče z ní doprovod, smradlavý.
Ticho jenž se nedá přehlušit, tu zní.
Devět chyb desátá, právě slavnostně
přichází. Nachází odlivy, zarputilostí.

Věším to své tělo, na všechny stromy.
Klony mích neúspěšných, sebestředností.
Gesta známá poslední, poznávám vás.
Plíce plné nevhodné, mutací zhovadilostí.
Sklízím to co jsem zasel, zas jen ten úsvit pitvorný.

Otázka proč stále mi zní v uších, přehluší vše.
Proč jsem vstal nač jsem se stal, kdo mě zachrání.
Je tu něco co mně uzvedne a hodí, na oběžnou dráhu?
Zraji časem, starý číslovkou mladý zběsilostí, neúnavnou.
Zázraky se nedějí, neznějí mi v uších stvořen uprostřed ohně.
Klopotně nepozorovaně, slyším trávu něžně šukat, ejakulovat.

Zamrznu ztuhnu nikam nepůjdu, půjdu hledat tu obludu.
Nacházím náhle a bezděčně kolem výloh, když ulicí procházím.
Zas ji zřím uschlý rým zavěšený zardoušený, náhle tu vládne zlo.
Oblečené nahé v otázkách zodpovězených, nač je nám zaslepený
pokřivený důvod, proč být či nebýt. Zazněl smích odlitý z olova jako
kostelní zvon bez srdce, drží hubu nemá ni neví co chtěl němě říci.