BORŠČ

Je mi temně, zjevně.
Uzřím pravdu, lež v kleci.
Projdu se krajinou vynucenou.
Ztrácím lesk, jsem matný.
Úpěnlivé zklamaně, opotřebený.
Sedím na elektrickém křesle.
Kdy to spustí, lehký spor energetický.

Vypneme člověka, zapneme hovado.
Pro klid duše, pro dobro člověka.
Někdo to řekl a pak to zmáčknul.
Bombu atomovou, odhodil i zplodil.
Lidi usmažil, jako v troubě mikrovlnné.
Zatleskal satan, poslal děkovné psaníčko.

Vyryto na tričku, zabil jsem lidi, civilní.
Malá škvíra je tam díra někde ve mně.
Ucházím, pomalu ale jistě odcházím.
Do říše podivné, zatarasené úzkostí.
Jsem tam zaslán jako balík ušmudlaný.
Něco mi vzali, nechtějí navrátit, podlost zurčící.

Jsem divný já to vím ty to tušíš, zabij mně.
Ale jen velmi lehce, bez bolesti stržen do zákulisí.
Další zkurvený den, orosený lítostí vřelou.
Čekám na tu střelu, zasáhni mně nelítostně.
Proud ustavičného zažehnutí v mysli kusé.
V puse cítím pachuť nechuti být či nebýt.

Hoří děti planou dospělí, kdo to rozsvítí.
Psychopat sociopat, no prostě kus hovna.
Výlet do tebe ty zmrde, kde máš srdce.
Nemáš, protože jsi jen rozbředlý, exkrement.
Nemáš sen nemáš nic jsi jen díra pro ocasy.
Ve vězení tam totiž patříš, pro dobro lidstva.
Chcípni tam, slušel by ti z kartáčku nožík.
Rozkuchaný vykuchaný, krev tvá jako oslava lidství.
Na zem padá listí, na hrob zase hlína, všechno stíhá.