VRTĚTI

Světlo už není,
někam odešlo.
Rozkašlal se a
zdechnul na ulici.
Vydlabán jako vzdor,
náhlý smutný, chlad z hor.

Zdi lstivé trochu
křivé, neupřímné.
Napiš nakresli líc
a rub, stmívání.
Brána do pekel
otevřena, žhnoucí
cela. Jsem tam uvnitř
čpím dýmem lakomým.

Bolest určena namířena.
Trefila cíl, cítím nemohoucnost.
Žhnoucí hvězda, opožděně vetchá.
Problém nebo nudná hra, potemnělá.
Den pootočen, upocený podlý zlosyn.
Co není vidět, neexistuje, padlý anděl.

Moudrý dotek touhy, marnivost opepřena.
Zánik zbyli jenom touhy, nakreslené fixem.
Posedlý vnitřním pnutím, zatáhni za brzdu.
Kraj světa kde to je, namířím a vypálím.
Už letí střela, zabije prý jenom tebe, trochu.
Na každém šprochu, pravdy trochu, nosné téma.
Poslední scéna, mozek na zdi s krví tam se spolu
snoubí.