PRŮVOD

Vnitřek bezmoci,
útrpnost posedlá.
Kapka jež už nikdy
nepřistane. Řeč má
tajnou křeč. Lež je ji
tu, tak mnoho.

Lžíci, kterou nic nenabereš.
Pach nebo prach, uštěpačný.
Strach nebo krach, tvé posedlosti.
Vidím stud, dýchám vzduch, lenivý.
Lest oněmělá vyzbrojená zastřelená.

Střet bludů už tam nepůjdu, já tu zbudu.
Nepoznávám nudu, jen nicotnost převlečenou.
Vzdávám se uprostřed, ležím hledám kousky tebe.
Vstal a pak zase spadl na tu chladnou zem, nevrní už
Stojím na piedestalů zloduchů, ne tam nechci znít.

Lid prohnilý slyším bolest, zázraky unifikovaně cholerické.
Pták svým zobákem, otevřel ten tvůj chrám, cítíš bolest?
Nemáš sílu na protest, vše už není, je to pryč odmrštěno.
Sražen na pelest posledního finále, už neřvu jen se stydím.
Vyvržen nad oblaka, dolu padám, rychlostí trhající procesí.

Zvuky bolest nonsensů, zírám do zrcadla na toho divného pána.
Drží svoji tvář, snad aby neupadla, pohled namířený do propadla.
Kde je pravda, kde ukryta zbývá je jí dosti, zmařená hloupostí tak
podivně lidskou.  Smráká se slunce padá, nikdo už překotně netleská.
Deska poškrábaná, vrací se stále zpět, zástup nekonečnosti lidské
pitomosti zní stále v uších. Krok za krokem, zalit ovíněný pocit jakési
cesty. Ráno je koncem tohoto pocitu, záměna na kulku předposlední.