ŠVITOŘÍM JEN

Zahodím den, zmačkám
a rozšlapu jej. Zdvihnu
hlavu, opět padá na zem.
Sní i to tělo propojené není
skleněné, ale momentum je
zde, na zemi se rozbilo na
tisíce kousků.

Na miliardy atomů a kdoví
všeho ještě. Ne byla to jen
představa, taková ta potulná.
Tělo pochybných rozměrů.
Více široké, nežli dlouhé ale
mé, jo moje nikdo my ho nevezme.

Rána kalná ponurá, bez energie.
Co mě nutí ještě vstávat, drát se
kam si. Bez těch bílých zelených
a žlutých bonbonků asi bych už
dávno chcípl, do země by někdo rýčem
rýpl. Nový domov s nízkým nájmem
bez energií, bez vody potrava červům.

Sdílím hnusnou drť jadrných slov, nač
si hraji na člověka na tvora bytost lidskou.
Pochmurná elegie neživota, bojím se zítřků.
Vím že přijdou, s plnou polní rozstřílen na kaši.
Vstanu jako troska, hlava plná fluktuace myšlenek
Chci jen zbýt jako poslední člověk na zemi, s bonusem.

Padám na zem, vstanu o trochu více krvavější.
Snímám bolest světa, ne já je nechci, vezmi si jej ty.
Ať už jsi kdokoliv, zmítám se bolestí usedám na koně
Jedu tam na to bojiště, z mečem v ruce hlavy utínám.
Proklán mečem utíká z toho pole plné kobylinců, s brekem.
Dostihnu ho sesednu z oře, rozpárám ho jako zip bundu.
Rozepnu poté ten zip a ono to všechno svinstvo v něm,
vyválí se v blátě. Tak zdatně končí dnešní den, zítřek proklatě
smrtonosný bez numera.