ZMOCNĚN

Proč kdo ví,
co nepoví.
Otázky jsou
to provázky?
Ocásky mlhovin.
Vnitřky polovin.
Sním sen žalostný.
Život ztratil svoji
manu. Sebe tebe
klamu. Usni mi na
rameni. Dej mi hlavu,
lehce přivoním.

Zazvoním, splním
slib. Chytnu tě za ruku,
na spánek lehce políbím.
To tvé tělo je i mé, září.
Ústy, ho prozkoumám.
Celý celičký, dystopický.
Vstoupím tam, kam
mě pustíš. Jsem uvnitř
cítíš, moji touhu taky.

Vzpomínky odlity, ne
já vím že už nejsi. Byla
jsi zakletá, jako princezna.
Byla jsi ní, ale to je vše už
pryč. Zůstal tvůj úsměv,
tvá osobnost osobitá.
Tvé hry tvoje sny, odlité
v tvých očích. Ve zvuku
tvých, křehkých her.

Bolest zalitá odkrytá
pokrytá umíněná. Je
tu se mnou nikam
nejde, jen do uší mi
stále cosi o tobě řve.
Utíkám, odmítám, nemám
sil, nemohu popadnout dech.

Život je závaží tunové,
neumím odejít. Vřu
klopýtám, odemykám
komnatu podvratnou.
Zůstanu tam, souzen
za přítomnost. Neodcházím
paty srazím, svět nakažený.
Oblouky, sráze padám, tam
hlouběji. Až na to poslední
sedím tam, už jen blikám.