KROV

Ulice plné zběsilosti.
Dům pokřiveně, unavený.
Už prázdný, bez hostí.
Nikdo se tam, už netrápí.
Není tam, jeho vnitřní svět.
Upnutý, do těch čtyř stěn.

Poskládaný den, jako karty.
Všechny trumfy, už vyneseny.
Hlava spadlá, kdo ji zachytí.
Myšlenka zoufalá, prolezlá červy.
Jsou dny zlé a ty ještě zlejší.
Padouch zachytil, vlny zoufalosti.

Utroušen do koše, náhlá směs.
Pošetilosti, neurvalosti, zatraceností.
Jsem v šílené posedlosti, smrtonosné.
Není nebe jsou jen mraky, ze kterých prší.
Zaťaté pěsti, kolidující zvrácené rány krvavé.
Slunko už zapadne a mne konec všeho napadne.

Sráz ze kterého se donekonečna kutálím.
Bubínek koltu, jež se stále otáčí, maká cvaká.
Postel bez odpočinku, spí nebo jen nutně bdí.
Zardoušen už zase, v tomhle teskném čase.
Uchvácen poztrácen, najde mně někdo už, zmrdre kuš.
Pohled není tam nic, v očích jen urputná delikátnost.

Vrásky ty nejsou z úsměvů, pokřivená tvář zoufalstvím.
Tak už zhasni proč tu není vypínač, zhasl bych ten obličej.
Zasel depresi sklízí smrtící tanec, v rytmu tanga oděný.
Je to jen ubožák, nemá nic je nic křičí, někdo z plných plic.
Rozlit odlit ukřižován už byl, co zbývá zrádnost pokrytá mělkostí.
Zkopaný do tratoliště hledá zuby, pokryt dehtem horkým odsudkem.