JEN TREST

Jsem to já
do bronzu
odlit. Vytesán
do kamene.
Kopnut do prdele,
padám z útesu.
Netřes se mnou
s mou mrtvolou.

Mrtvý prd ví.
Nic už nepoví.
Necítí nic, svůj
smrad poslední.
Už prostě není.
Jak jinak to říci.
Dát ho do země
Spálit na troud.
No tak, co ty červe.

Mlč shut up. Prostě
hubu drž. Sklapni
neutěšené krycí
jméno pojeb se.
Nebo ji co ji máš
v posteli, prdel ji
rozervi. Otevři, zavři
přítrž konstelací.

Už nejsem, spím.
Či, bdím nebo smrt
přišla si pro můj ksicht.
Krotitel zážitků všech
mých postřehnutelných
prožitků. Nocí zasklených
rozbij je a vzpomínej.
Ukradni svět který tě tak
sere, energií rozpoložen.

Poběžím, už nevěřím.
Po schodech dojdu, až
na dno nevšedních zážitků.
Zcizen, odvlečen, do země.
Utržený, zcela zčerstva, ze
stromu. Nekousej do mně,
jsem bytost lidská , byl jsem člověk.
Teď jsem tedy co, odcizené
slovo, vypadlo ti z úst, pusť ho.

Ukradnu stisk ruky, pošlu všechny
kulky. Nezářím jen překážím
snům, potápějících se ke dnu.
Opuštěn, rozpuštěn, vypuštěn.
Už unaven, zcela otupělý. Zním
jako odpověď, na všechny strany.
Položený tam kde už nic nezní, jen ten
konec nekonečný bez tučné tečky.