DO ZDÍ

Nesvítím bloudím,
tmou ucouranou.
Sázím na svoji smrt.
Odcházím podlomený.
Zázraky se už nedějí.
Postávám na okraji.
Zlomený odloupnutý.

Vnímá své tělo. Co
mi říci chce. Odkopnutý
tak daleko, nejde už se
vrátit zpět. Složitý umanutý
ve svém srdci, pokálený.
Nevím co mám říci a komu.
Na to poslední jsi vždy, sám.

Odkloněný na kolej, kde nic
není. Pole plné zurčících,
obojakostí. Něco smrdí boj
už začal, prohrávám zatím.
Mnoho lidí, žal ožehnutý.
Svět se zbláznil, utrhl odhodil.
Rozšlapal, rozdupal, usmýkal.

Boje o zdroje, teplota náhle stoupá.
Nezním už mne ničí, bolí to skučím.
Zbude něco ze mně, až mně rozřezají.
Budu jen stručný stín, svého kňučení.
Mé tělo, zradilo, prozradilo, uskříplo.
Blátivá cesta, uvězněný, zpět už cesta není.
Žízním na moři, v řekách, v potocích nemohu
pít. Jsem ubitý, rozbitý, rozcupován poblitý.

Bude ze mne jenom půlka, nebo mne to sežere.
Chci utéct z této reality, od té bez radioaktivity.
Došel až na konec, jen čeká kdy ten zvonec, zazvoní.
Mám strach nemám, nevím co mám cítit, odpojený.
Zavřený do cely bez života, tam jsi byl, je to pomsta.
Prostá a tak sprostá, odmítám ji zavážu ji odříznu, rety.
Došel už na konec, politý smůlou sražen podle, poražen.
Zavřu oči stále tu jsem, odražen popliván znuděnou, ješitností.