OLOUPEN

Slzy z očích, už
vypnutých. Strach
ze smrti, či smrt
ze strachu. Konec
poplachů. To co se
má dít, to se taky
stane. Uložím si
to ve spánku, až
budu trudně chcípat.

Bolest ukotvená, uvnitř
je slepá. Dokud nevyjde
ven, neskropí tvoji tvář.
Byla tu tma, co je horší nežli
tma, asi temnost tak ta se stala.
Utíkám tou notifikací, možná
poslední. Zdá se to jako velmi
špatný vtip, slit do nehoráznosti.

Zdánlivý klid před bouří, vzpouzím
se zdechlina nasátá žlučí, skučí.
Pocity nasáklé, krvavostí světa.
Úzkost stahuje, svou smyčku ukrutně.
Deprese vysázená na stůl, jako trumfy
zoufalé. Náhlé procitnutí, troufalé se
ocitnutí v situaci zduřelé opuchnuté.

Opravna možná opraví, ta továrna
nectí lidskou individualitu. Jsi jen
jedno kolečko v soukolí, dáš se nahradit.
Cítím se obklíčený, nasazená jednotka
lidská. Ležím, operace možná poslední.

Zákrok se zdařil, bohužel pacient to
nepřežil. Vše šlo skvěle, jen to tělo bylo
obskurní. Zdravím možnou budoucnost,
nebo noci a slzy, které tebou vycházejí.
Rozhodně zcela sám, na vše a hlavně na to
nejdůležitější. Svíčka ještě svítí, zatím
prosím nezhasínat. Mor ho nebo až za
třicet let, ten tvrdý oříšek ten tam určitě nepatří.
Biopsie napoví, odsoudí tě dodá naději.
Bortící se budova, uteč nebo počkej na konec.