JEN ŠÍLENĚ

Držím hubu,
aby z ksichtu
nespadl. Vytvářím
politiku jedné tváře,
pro člověka. Usedavě
pláču, nu proč asi proto že déšť
sám na to jaksi nestačí.

Tlačím před sebou, to své
tělo. Krok za krokem, k dalšímu
neodvratnému konci. Nebo začátku
když to vezmeš pozpátku. Zhasínám
světla aby byla tma, anonymní. Kráčím
tichem nevidouc nic, za lepšími včerejšky.

Stojím frontu, ještě nevím nač.
Mračím se, nevyjdu ze skříně.
Hraji tu hru na člověka, uhrovitého.
Zabalen byl v celofánu, rozladím
vložím granát bez pojistky, pošetilý.
Nastal výbuch nevyhnutelný, zcela
posedlý tlakovou vlnou, znatelně korpulentní.

Umřu, dnes, zítra, za měsíc příští semestr.
Zmařen utvářen, poněkud bídně škodolibě.
Libozvučně, slyším černou hudbu, moji chůvu.
Zavřu hubu otevřu řiť, vypustím nálož smrtící.
Smích podepřen smutkem, oba v objetí alkoholovém.
Dmu se pýchou a už jsem spadl, na cizorodý stesk.
Potlesk ustal všichni vstali, aby usnuly potom mřely.
Sedím v hlavě tam si bloudím, nezkrocený rozbalený.