MRZCE

Má bolest, svítí jasně.
Světlem prázdných nábojnic.
Lidech zabitých, popravených.
Kráčím údolím, zkrvavených.
Těl, nemohu jinak šlapu na ně.
Není tu místa, kdo zmrzačil Krista.

Kdo zabíjí, svědomí, nepolapitelné.
Něco tu kvete, zázraky znehybněné.
Jsem tudíž žiji, nebo jen trochu existuji.
Padám na tělo otevřené, uvíznul v tebe.
Něco si bere tvoji zášť, plášť nutkavě krvavý.
Kroky zůstaly jako svědek zločinu, příběh vypráví.

Myšlenky proudí, nezastavitelná řeka, tak mohutná.
Padá strom na to tělo, ono to chtělo postavil se tam.
Zhroucený do sebe, žije a trpí lituje pozdní slova, krví politá.
To ticho tak duní, ve výsluní tupé vzdorovité nenávisti, nahé.
Pozdravím mlhu, to mléčné nic nemám klíč, strup odpadl, krev prýští.
Znehybněn podroben mučivé bolesti, stále v cyklu životném, nezvěstným.