KOLOMAZ

Nosím pohyby,
zdánlivě usmířené.
Jsem zdejší, na omak
pravděpodobný. V noci
do ulity, tam si vlezu. Nesu
si tam sen, cizorodý, zpitomělý.

Ukradnu tečku na konci věty.
Ta snaha slov, tak nikdy neskončí.
Jsem plevel, zpívám píseň velrybí.
Umanut zlotřilý, ve stavu degustace.
Mocný ve své hlavě, vše zvládnu hravě.

Opilý nemocí, hroutící se na všechny strany.
Zápas dekády, nebo století vysázeném perletí.
Stalo se už vše, zbývá ještě něco, počůrané gesto.
Příliš mělký hrob, obracím se nebo prostě klimbám.
To tělo, už to je, jen to, kus masa na podnose, nešťourej
se zmrde v nose. Píseň značně odbytá, z olova odlitá
zívám přitom ji zpívám, trapnost je tu se mnou, hej hou.