Vesmír a my

Vznášíme se se Zemí,
v modrobílém jasu,
oblohu máme nad hlavou,
tam vidno drobek
z vesmírného času

Miliardy kokonů hvězd, vznášejí se
v barevných korábech

Plují si v mléčných drahách a galaxiích
nikdo na světě nezná
jejich hodiny

Světelný rok,
sekunda mžiku,
jeden tik,
a
přeplaval bys
tisíckrát celý Atlantik

 

Gigantické koule,
prach a temná hmota,
biliónů, triliónů hvězd

Výbuchy k věčnosti
černá díra pořád hltá,
na všech
svých z oběžných cest 

 

Žhavé plyny, veletoky láv,

bublající vodíkový oceán,
a vřavy
nic nepřekoná sílu
černé hmoty
gravitační tlamy

Vidět tak třpyty
z hvězd a sluncí,
vidět planety
s jejími prstenci
Být trochu blíže,

patřit jim, i kdyby jen byl to stín

 

Slyšet hudbu vesmírného ticha,

vidět jak slunce
po svém dýchá...

 

Žlutá, bílá, modrá,

hnědočervená, bronzová,
diamanty světla padají
nám přímo do oka

 

Červená oblaka z Marsu,
bouřlivák vichr je tam
v tranzu

 

To vše je kolem za hrází,
vesmírné štěstí i mnoho nesnází...
když prší atmosférou,
ryzí meteority, železných mosazí

 

A jestli hráze oblaka
náš život šetří, kdo ví?
Odpověď snad,

najdou děti našich dětí

V kolika hvězdách
a kolika sluncí?
Které jsou největší,
a které ve fází teprve půlčí?

Vesmír je pavučina utkaná
z hvězd, co září samy pro sebe
My máme otázky vyslané do nebe

Jak můžem pochopit
vesmír, v tak krátkém čase,

v temnotě kterou dělíme na dvě
A pořád jsme unášeni

dál a dále v nekonečno

 

Mudrcové sklíčko
Jenž pro objev vzplál...
K vynálezům byla cesta
Pro vědu se kál
Hvězdné nebe miloval

 

Tolik tajemství v sobě vesmír skrývá,
a naše cesta je tak divná...

Odloženi mágem
v modrobílé kouli, aniž to cítíme,

letíme vesmírem v mezihvězdných bouřích