ŽÍRAVINA

Ztrácím vše, zdolávám
kratinkou chvíli, ochraptělou.
Křičí, řve, pře se, rve o životy
zkamenělé. Doby dávné historie,
přítomnosti a to co zbylo, vše v kře
potměšilosti. Jsem veden osudem
stále dál, mocný vichr ovívá mé tělo.
Nejsem král, zůstávám v kostce světla,
života.

Zbylo něco ano, jen kratičké defilé.
Kapky potu padají na zem, zní sní
sen. Vytržen omámen vyjdu ven z
ulity, polymorfních bytostí, beze lstí.
Zním hlasem všech, jež jsem pozřel.
Unikám nosím váhu svého těla, splín.
Něco vím nepovím vše, utnutý v půli.
Zatajený, náhle odtajený, zuřím, spím.

Úkosem, pohledem zraňujícím, jen sním.
Taky bdím, nosím polovičatost světa, uvnitř.
Zavři bránu nebo dveře, skryj se hle, prázdnota.
Hnízdí tu velká říše, plna svinstva říkají ji civilizace.
Sám v peci nebo v kleci, utnu chtivost lidí, nesmířených.
Miliardy duší mrtvola válí se po ulici, už nic neslyší, zátiší.
Padám na zem ano to já jsem ta mrtvola, mrtvolně složena.
Teče krev, teče toho mnoho, jenom torzo toho, mrtvé mlčící.
Tma pozoruhodná náhle tomu člověku je dána, mlč a krvácej.
.