Člověče

Člověče, z vězení jsi uvěznil sebe,
jak v zavařenině švestek tonoucích.

Jen ta lampička svítí z temnot,
a temnotou se zatřásá,
že by strom opadl,
a znovuobjevením navrátil orosené zámotky.

Proč to vyšlo na povrch,
když tvá ryze lidská,
byla kdysi,
v božství čistě vlídná.

Za co páně bože, za co..


Umanut křivcem pudu,
mucholapkou poleptal řapíky za své,
kde pomlčel sebemrskačstvím.

Naplakal hordy slzavých údolí,
kde potokem ryba vyplavila odpad,
co kanálem vychlemstal po šupinkách.

Kdyby vrátil žijící,
vrátil by životem jadérka vláčnitá.

Člověče v konečných,
svícen už dohasíná,
tak se v ulitě slimáka zavrtej,
pros o slitování nejbolestivějších,
modlou modlářstvím pokej,
a zapověz černočernické duchy čmáranic.


Hle, hleď do azurů,

a z parazita paralyzujíc,
se z kůži vysvlékneš,

a samusebe minulých děsů,
z mrtvých vod vysvobodíš.